Film pro mě není nostalgie. Ani návrat ke starým časům. A už vůbec ne snaha být zajímavý. Je to jiný způsob, jak se dívat.
Většinu svateb fotím digitálně. Je to rychlé, spolehlivé a dává mi to jistotu, že zachytím všechno důležité. Digitál mi umožňuje reagovat okamžitě a být tam, kde se zrovna něco děje. Film do toho vstupuje jen někdy. Ne vždy. Ne automaticky.
Když sáhnu po analogu, zpomalím. Ne proto, že musím, ale protože chci. Na film nefotím všechno, vybírám si momenty klidnější, nenápadné, ty, kde je v obraze ticho a atmosféra. Každý snímek má větší váhu a nutí mě přemýšlet jinak.
Ne každá svatba je pro film vhodná a ne každý pár o něj stojí. A je to naprosto v pořádku. Film nikomu nenutím. Beru ho jako doplněk k digitální reportáži, něco navíc, co galeriím přidá další vrstvu. Lehkou nedokonalost, texturu, atmosféru. Film není o dokonalosti, ale o pocitu.
Jak to funguje? Fotí se na skutečný film, který se následně vyvolá. Já ho pak sám naskenuji ve vysokém rozlišení a výsledné snímky dostanete v digitální podobě. Můžete je hned použít, tisknout, sdílet na sociálních sítích nebo jen tak uchovat. Každý film má své kouzlo, charakter a strukturu, kterou digitál často nenabídne. Díky tomu galerie získává další vrstvu a každý snímek má svůj vlastní život.
Občas fotka z filmu není technicky perfektní. Není dokonale ostrá, nemusí být přesně exponovaná. Ale v ní zůstává něco, co digitál často uhladí, náhoda, nepravidelnost. A právě to mě baví.
Fotím svatby tak, jaké doopravdy jsou. Digitál mi dává jistotu a rychlost. Film mi dává klid a prostor. Kombinace obojího má smysl. A svatbám, které fotím, taky.
